Mozková příhoda a pracovní úraz (judikát)

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1792/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D. družstvu invalidů, za účasti Č. p. a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 209/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2004 č.j. 16 Co 51/2004-162, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 1.9.1999 do 28.4.2000 celkem 45.577,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 30.8.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl zaměstnán u žalovaného od 7.1.1992 do 31.5.2000, naposledy ve funkci vedoucího divize ostrahy. Dne 15.4.1999 „v příčinné souvislosti s rozrušením, které utrpěl při jednání s žalovaným (jeho statutárními zástupci) dne 15.4.1999“, byl postižen cévní mozkovou příhodou, pro kterou byl následujícího dne hospitalizován na neurologické klinice FN O., poté byl v domácím ošetřování a jeho pracovní neschopnost trvala až do 28.4.2000. Žalobce má zato, že k poškození jeho zdraví došlo při plnění pracovních úkojů a že se tedy jedná o pracovní úraz, za který žalovaný odpovídá „dle § 190 odst. 1) zákoníku práce“.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23.9.2003 č.j. 19 C 209/2001-148 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků a Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 15.4.1999 byl žalobce pozván k předsedovi žalovaného, aby se (za přítomnosti místopředsedy a ekonomického náměstka) vyjádřil k tomu, zda jednal s družstvem v Č. o odkoupení hlídací služby žalovaného; žalobce na dotazy nijak nereagoval a nato byl vyzván, aby si své věci přenesl do jiné kanceláře; „soud nemá za prokázané“, že by jednání vůči žalobci bylo nespravedlivé a arogantní.  Aby bylo možno cévní mozkovou příhodu, kterou žalobce téhož dne utrpěl (podle znalce „negativní vliv emocí a časová souvislost s jednáním na vedení družstva jsou jediným vysvětlením spouštěcího mechanismu jeho mozkové příhody dne 15.4.1999“), považovat za pracovní úraz, muselo by podle názoru soudu prvního stupně dojít k mimořádnému psychickému nebo fyzickému vypětí při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním; „nemůže být proto pracovním úrazem náhlá cévní mozková příhoda, která byla vyvolána tím, že nadřízený nepříznivě hodnotí pracovníka, že po něm vyžaduje jisté vysvětlení, nebo že mu sdělil, že ztratil jeho důvěru, tak jak tomu bylo v případě žalobce“ .

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.4.2004 č.j. 16 Co 51/2004-162 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.  Odvolací soud vycházel z názoru, že pracovním úrazem ve smyslu ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce se rozumí poškození zdraví, které bylo zaměstnanci způsobeno při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. V případě infarktu myokardu či jiné cévní příhody přitom platí, že, i když tu zdánlivě chybí zevní faktor úrazového děje, může jít o úrazový děj, jde-li o náhlé poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, tedy důsledku psychického traumatu (jednorázového přetížení při plnění zvlášť obtížných úkolů) nebo fyzického traumatu (neobvyklého jednorázového pracovního vypětí, které neodpovídá běžnému pracovního zařazení). Protože v daném případě „nebylo zjištěno, že by při jednání dne 15.4.1999 byl žalobce jednorázově přetížen při plnění zvlášť obtížných úkolů, tedy že by utrpěl psychické trauma (subjektivní pocity nejsou rozhodující), a rovněž tak nepřichází v úvahu fyzické trauma“, není podle názoru odvolacího soudu „splněna základní podmínka, aby cévní mozková příhoda, kterou utrpěl žalobce dne 15.4.1999, mohla být považována za pracovní úraz“. Nad uvedený rámec – „i kdyby však u žalobce došlo na jednání dne 15.4.1999 k mimořádnému psychickému vypětí“ – odvolací soud zdůraznil, že k poškození zdraví žalobce nedošlo při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním, neboť „v žádném případě nešlo o schůzku, která by se týkala pracovních úkolů“ (žalobce zde měl vysvětlovat „nikoli plnění svých pracovních úkolů, ale mimopracovní aktivity“). 

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že závěr odvolacího soudu o tom, že u žalobce nedošlo k pracovnímu úrazu, protože neutrpěl náhlou újmu na zdraví při mimořádném pracovním vypětí při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním, není správný. Žalobce „je přesvědčen“, že účast na jednání, na které byl pozván vedoucími zaměstnanci žalovaného a které „se týkalo jeho zaměstnaneckého poměru“, bylo jednáním v souvislosti s plněním pracovních úkolů, a jestliže na něm utrpěl náhlou cévní příhodu, jedná se o pracovní úraz, za který žalovaný objektivně odpovídá. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce, který pracoval u žalovaného jako „vedoucí divize ostrahy“, byl dne 15.4.1999 v dopoledních hodinách pozván k předsedovi žalovaného, aby podal vysvětlení „ve vztahu k VD Služba Č.“; jednání probíhalo klidně, žalobce při něm nemluvil, na závěr byl vyzván, aby se ze své kanceláře přestěhoval do kanceláře dispečerů. Po skončení schůzky začal s krátkým časovým odstupem pociťovat nevolnost a následujícího dne po vyšetření byl hospitalizován pro cévní mozkovou příhodu.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení věci kromě jiného rozhodující, zda skutkový děj bezprostředně předcházející poškození zdraví, kterým byl žalobce postižen, má charakter pracovního úrazu anebo zda tento úrazový děj chybí a jedná se o manifestaci onemocnění, kterým postižený již dříve trpěl.

Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – vycházeje ze závěru bývalého Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 264/62 (uveřejněného rovněž ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 95) dovodil, že v řízení „nebylo zjištěno, že by při jednání dne 15.4.1999 byl žalobce jednorázově přetížen při plnění zvlášť obtížných úkolů, tedy že by utrpěl psychické trauma“, neboť – jak rovněž dále uvedl – „subjektivní pocity nejsou rozhodující“. Právní názor, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, byl v právní praxi jako správný přijímán; rovněž dovolací soud kupř. v rozsudku ze dne 18.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 951/96 v tomto směru dovodil, že pouhý subjektivní emocionální prožitek nemůže být úrazovým dějem, a že samotná skutečnost, že k poškození zdraví zaměstnance došlo při činnosti, v níž by bylo možné spatřovat plnění pracovních úkolů, neumožňuje závěr, že k poškození zdraví došlo pracovním úrazem. Uvedený závěr odvolacího soudu však není dovoláním napaden.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Protože kvalitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu je zásadně určena uplatněným dovolacím důvodem, nemohl se dovolací soud rozsudkem odvolacího soudu z hledisek uvedených shora zabývat.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, neboť „je přesvědčen o tom, že účast na jednání, na které byl, dle zjištění, která vyplývají z provedených důkazů, pozván vedoucími zaměstnanci žalovaného a která se týkala zaměstnaneckého poměru žalobce, bylo jednáním v souvislosti s plněním pracovních úkolů a pokud na něm žalobce utrpěl náhlou cévní příhodu, jedná se o pracovní úraz“.

Protože – jak bylo výše uvedeno – dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Žalobce sice v dovolání uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Žalobce na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu (že dne 15.4.1999 „nešlo v žádném případě o schůzku, která by se týkala pracovních úkolů“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že účast žalobce na jednání dne 15.4.1999 „se týkala jeho zaměstnaneckého poměru“ a že tedy šlo o „jednání v souvislosti s plněním pracovních úkolů“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že poškození zdraví, kterým byl dne 15.4.1999 postižen, je třeba hodnotit jako pracovní úraz, „za který žalovaný objektivně odpovídá“]. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění o jednání (jeho obsahu) dne 15.4.1999, která navíc – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku – byla uváděna na doplnění a pro vlastní právní posouzení věci odvolacím soudem nebyla rozhodující (určující). Protože námitky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. ledna 2005

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu

Print Friendly, PDF & Email

You may also like...